Spor o směřování českého školství

Někdy v průběhu dějin, jako součást procesu dělby práce, vznikla škola - nástroj, kterým je společenská zkušenost ve formě jakési předžvýkané informační kaše předávána mláďatům. Abychom se vyhnuli nedorozumění, hned dodávám, že součástí této kaše nejsou pouze fakta (Měsíc obíhá Zemi), ale také všechno ostatní: kulturní vzorce (rodina je instituce pro plození a výchovu dětí) a návyky (ráno vstanu a jdu do práce), hierarchie hodnot (láska je důležitější než osobní prospěch), jazyk (nábytek, na kterém jíme, označujeme slovem stůl), dovednosti „praktické“ (chleba upeču tak a tak) i ve smyslu úžeji chápaných algoritmů (obvod čtverce vypočítám, když délku jeho strany vynásobím čtyřmi) a také tzv. kompetence (sestavím si plán, jak se budu učit). Není možné nic z toho vynechat, ale mění se proporce, struktura a hierarchie. Zastarávající obsah je aktualizován, i tzv. neměnné hodnoty, za které považujeme záležitosti týkající se morálky, jsou proměnlivé, stačí vybavit si rozdíl ve společenských postojích ke svobodným matkám dnes a před sto lety. Ještě rychlejší změny způsobuje přírůstek vědeckého poznání a v závislosti na něm rozvoj technologií. Je ryzí naivitou domnívat se, že vzdělávací obsah může být někdy stanoven jednou provždy.

Úradek moudrých je při jeho určování důležitý, ale má být rozhodujícím faktorem? Je-li tomu tak, povyšují vlastní životní zkušenost na kritérium, podle kterého se má řídit další generace. Co si však počít, jestliže životní náplní nové generace bude něco úplně jiného?

Každý člověk, každá společnost jedná na základě znalostí současného stavu, ale zároveň se snaží jednat předvídavě. Neúplnou informaci se pokouší nahradit simulací pravděpodobných budoucích stavů, přičemž jistota prognózy časem vždycky slábne a stává se věštěním z křišťálové koule. Na tuto nejistotu společnost odpovídá různě, protože její podstatou je rozpor. Modelem může být instinktivní a volní jednání - oba způsoby reagování existují paralelně vedle sebe nejspíš proto, že se v průběhu evoluce výborně osvědčily a z dlouhodobého hlediska není vůbec jisté, který má větší šanci na přežití. Strukturu tohoto konfliktu lze snadno rozpoznat v současných debatách o směřování školství.

Problém se stane zřetelnější, přeneseme-li jej na vyšší úroveň. Představme si, že existuje celoplanetární ministerstvo školství (v čele s Dobešem), které ve všech zemích, městech a vesnicích v Austrálii, Dánsku i Kolumbii nařídí jednotné kurikulum a jeho plnění bude ověřovat jednotnými testy. Na Marsu bude existovat mnoho rozmanitých škol s odlišnými programy, důrazy a hodnotami, a lidé si budou moci vybrat. Které školství poskytne lepší vzdělání?

Dilema nemá "správné" řešení z hlediska šancí na přežití (v jistém smyslu "konkurenceschopnosti") lidí na Zemi nebo na Marsu, protože jediným rozhodujícím kritériem je znalost onoho budoucího stavu, kterou nemáme. Existují však i jiná rozhodovací kritéria, např. subjektivně vnímaná užitečnost školních informací (smysluplnost učení vnímaná dítětem), naplnění očekávání (co lidé chtějí), pozitivní emoce ("štěstí"), a také existují taková kritéria jako "testovatelnost výsledků" a další ad libitum.

Volba těchto kritérií je čistě arbitrární a je v lepším případě výsledkem demokratického procesu, v horším diktátem.