Volný pád

Příčin poklesu úrovně výsledků našich žáků v mezinárodním srovnání je několik, některé jsou zjevné (např. dlouhodobé podprůměrné financování, viz první příspěvek na tomto blogu), jiné skryté (např. nefunkční zpětná vazba v podání ČŠI), některé zcela falešné (např. školní vzdělávací programy, o nich snad jindy). Domnívám se, že jednou z hlavních příčin tohoto propadu je NEZVLÁDNUTÁ INKLUZE.

Vedeni ryze ušlechtilými důvody jsme téměř rozprášili kvalitní síť speciálních a praktických tříd a škol a nutíme každou základní školu, aby integrovala skoro každého žáka. V praxi to vypadá tak, že v běžné třídě je dejme tomu čtyřiadvacet dětí, z toho šest až osm zohledňovaných nebo integrovaných. Tyto děti mají širokou plejádu speciálních vzdělávacích potřeb, při tom každé dítě má tyto potřeby jiné. Najdeme zde dítě hyperaktivní i dítě se sociální fóbií, dítě se zdravotním oslabením, se sociálním znevýhodněním, s dílčím smyslovým postižením. Zcela jistě tu bude několik dětí se specifickou vývojovou poruchou učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, dyspraxie) nebo řeči (dyslálie). Samostatnou kapitolkou jsou cizinci, často ze třetích zemí (Vietnam, Čína), kteří jsou pro zřejmé obtíže při zdolávání jazykové a kulturní bariéry pro každého učitele obrovskou zátěží. Velmi pravděpodobně budeme mít v této skupině i dítě s poruchou chování, které je schopno během hodiny lézt po čtyřech a hýkat, v horším případě házet po spolužácích židle. Mnohé tyto děti budou mít uvedené hendikepy v kombinaci, která zaručuje, že každá příprava učitele na hodinu bude rozvrácena. Pro každého z uvedených by učitel měl vypracovat individuální vzdělávací plán, zohledňovat jeho vzdělávací potřeby a přizpůsobovat jim výuku.    

Zpravidla je na to sám nebo spíše sama. Otázka pedagogických asistentů je stále nedořešena, jejich systematické financování je v nedohlednu.  Některé kraje zakazují poradnám doporučovat asistenty, protože na ně nemají peníze. Podpora výuky cizinců ze třetích zemí je zoufale špatná. Dosud není samozřejmé, aby každá základní škola disponovala speciálním pedagogem a školním psychologem.

Nesmíme zapomenout ani na to, že jak v této skupině, tak mezi zbývajícími šestnácti dětmi bude několik nevychovanců, pro které jsou pozdrav, prosba, omluva či poděkování zcela neznámými jevy, a možná i chladný, inteligentní citový a morální deprivant, který si zálibně vychutnává každou drzost a provokaci. I potenciální agresoři a jejich oběti potřebují zvláštní péči a i tyto děti můžeme v tomto smyslu považovat za integrované. Do této skupiny bychom koneckonců mohli zařadit i děti, které ohrožují jejich vlastní rodiče.

O nízkém statutu učitelů a nedostatečných pravomocích škol se dlouho mluví, ale žádné řešení nepřišlo. Naopak, školy se dnes bojí objektivně hodnotit chování žáků, aby se nedostaly do vážného konfliktu s rodiči, zřizovatelem, inspekcí a právníky. Nedostatečná je i funkce některých úřadů sociálně právní ochrany dětí, kurátorů, ale i Policie ČR při řešení dětské kriminality, stále neexistují detenční pracoviště.

Výsledkem je nejen to, že se v hlavním vzdělávacím proudu neposkytuje dostatečná péče dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, ale dnes se zásadním problémem stává, jak OCHRÁNIT VZDĚLÁVACÍ ZÁJMY těch dětí, které se učit chtějí, ale nemohou, protože se učitel musí ve stále větší míře věnovat dětem, které těm ostatním učení různým způsobem narušují. Nelze se divit, že pro mnohé rodiče je víceleté gymnázium spíše sociálním útočištěm. Komu to nestačí, má možnost umístit svého potomka do drahých zahraničních škol, které nejsou v národní síti, ale kterým český stát dovolil podnikat na našem území. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že inkluzívní základní škola je výmyslem bohatých a úspěšných pro chudé a postižené, což výstižně doložila bývalá ministryně školství Buzková tím, že v rozporu se vzdělávací politikou své strany poslala vlastní dceru do soukromé francouzské školy.