Z několika důvodů, především kvůli geografické poloze a nedostatku strategických přírodních zdrojů, je vzdělání jediná komparativní výhoda, která České republice umožňuje obstát v globální konkurenci. Kromě produkce vysoce kvalifikované pracovní síly vzdělávání přispívá k rozvoji občanské společnosti a stabilizaci demokratického politického systému. V neposlední řadě je hodnotou, která zlepšuje kvalitu života každého člověka.
Mezinárodně uznávaným ukazatelem úrovně státní podpory a rozvoje vzdělávacího systému, který je z ekonomického hlediska zásadní investicí do budoucnosti a předpokladem prosperity, je podíl veřejných výdajů na vzdělávání, vyjádřený procentem hrubého domácího produktu.
Od svého vzniku Česká republika investuje do vzdělávání menší podíl peněz než převážná většina vyspělých zemí, ať jako měřítko vezmeme státy sdružené v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo státy sdružené v Evropské unii. Z třiceti členů OECD mají jen čtyři nižší podíl HDP investovaný do vzdělávacího systému než ČR. Více do školství vkládá i mnoho zemí méně rozvinutých, např. Ukrajina a Keňa.
Pokud nějaká vláda či politická strana vyhlásí školství jako svou prioritu, člověk by (snad oprávněně) očekával, že jedním z jejích cílů, deklarovaných v programovém prohlášení nebo v programových tezích, bude postupné zvyšování podílu veřejných výdajů na vzdělávání z HDP, dosažení (překonání!) průměru srovnatelných zemí či něco velmi podobného, měřitelného a ověřitelného.
Nic takového nepozorujeme. Co by na to řekl pan Havlíček?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.